kniha

žaneta

bartáková

kniha

ručně vázaná, ilustrovaná a psaná kniha myšlenek o úniku, propojení i následném odloučení, o překračování hranic neznáma

pomezí prózy a poezie

SOPOTSKÉ KAVKY

10,5 x 14,8 cm

koptská vazba

tuš a bílý inkoust

gramáž listů: 120 g/m2

papír + režná nit

2021/2022

Světlo prosvítalo mrakama, prosvítalo v oranžovejch odstínech žlutý, prosvítalo do mejch očí.

Paprsky se odrážely přes sklo, lámaly se, jako dřevo pod sekerou, měla jsem všechno.

Byla jsem tam už dřív, ale nikdy jsem si toho nevšimla, byly slyšet, vzlykala jsem nahlas, až jsem se smála. Mraky oblohu nezastínily, jenom slzy. Jsem samotná, svym způsobem, bestiálně krutá, bolí mě, trhlina v krku i smutek z rozehnání.

Svítilo stále to slunce, který zapadalo. Na moje trápení… z ruky protivníků, z bran smrti mě vytrhl.

Jeden po druhym prosvítaly, ty mraky, ale paprsků, co by se lámaly v mejch očích ubejvalo. Byla skoro tma.

Prej, že holky maj, aby nekopali do svejch malejch mrtvejch dětí na zemi. Mastný vlasy na polovině hlavy, tam nejsou, blankyt očí matky, bojim se. V hlubokých temnotách a dlaždice žuly a stále je mám za patama. Ostrý bezpečí, bezpečnost, popsání tý doby je v tom sledování cest. Už rok nepiju jed existenciálního zmatku. Na začátku to bylo fajn, ale nemělo to, měla jsem tomu zabránit, nesmělo to přebrat kontrolu. Hodně se mě na to lidi ptají, hodně mi toho myslim tají. Štvou mě davy jich, jiných, strašných tvých, co nebylo víš. Tam tak postáváš a kradeš vysílač, jeden večer prostě zmizel a už tam nebyl, tak tak, už tam nebyl. Krajkovaný čtverce, co jsou trojúhelníkama nad kytící ze svatby, luční kvítí a chrpy stavby, je omlácená.

Chrpy maj barvu jejích rukou. Svatební kytice pod žulovou dlažbou, kostka v obličeji a paži a kytici. Na radnici jim jedna chybí.

červená stuha spuštěná ze zdi

teče, stéká, rudá v bílym vápně

plíseň škodlivá pro zdraví

nebe na tom neni moc dobře

lékořice v soli

klečim, mravenčej mi nohy

sleduju jí tíct, začíná mi bejt zima.

i oprejskaná omítka

všichni našli komfort a tak…

nějakej chlap leží na knihovně

skoro se dotkly - jejich ruce

chápu to… blíží se k sobě.

křik a hněv a smutek a odpuštění

červená páska, červená stuha před tebou

snažíš se to nevnímat

že prosvítaj cihly v díře ve zdi

kosti žeber v jejím těle

chceš jí tam mít tu červenou čáru?

pásku oddělující chátru.

přemýšlíš jestlí chátra chátrá

jako chátrající dům s dřevěnejma parketama.

bylo to plicní, starý sanatorium

oranžový obrázky lemující pokoj bez oken

zlatý pohledy, oheň, za krajkovou záclonou

paprsek světla pod pootevřenejma dveřma

dva krby, jsou zazděný modrym sklem.

vytápění nad hlavama všech - plyn pálenej jen polovičně

tvý slova tam, jsou ty nejsladší doteky, ty co nikdy nepřišly.

dokázals to říct všem, že tak to je, že to je život

ten koloběh nenávisti a hněvu a smutku a odpuštění a nenávisti a hněvu a smutku

a…

ve sklepě ze stropu visej řetězy, i netopýři

světloléčba dětí

reflektory jim procházely očima skrz půlkruhy tmy

malou mezerou do barev, vypalovaly jim mozek.

éterický bytosti ti tohle řikaj,

bílý hedvábí poletující vzduchem

i když se hněvá

prostě je tam jen jedna svíčka

divěj se, že se bojíš

jak se tenkrát asi vytrhali z těch řetězů?

v kachličkový mistnosti plný krve, bílejch stuh vymáchanejch v ní

červenejch mašlí ve vlasech malejch holek.

režní nití řeže si po žebrech

červenou páskou zalepuje díru ve zdi

o půl šestý ráno odcháźej

ven, do noci

dolů

dvě zatáčky, sady

usnou a zapomenou

a dům zchátrá

není mu pomoci

Page updated

Google Sites

Report abuse